Jednou stál boží posel u mé postele,
A ptá se zdvořile: "Proč jsi můj oblíbený člověk?"
Dokonalost se nedá vyčíslit, to pravda jest,
Přesto mě těmito slovy nechal zmateně vstát z přítmí uspěšně.
Přemítám, co to mohlo znamenat,
V tu nejasnou noc, kdy slova se rojí v myslích nám natřikrát,
Proč zvolil právě tento okamžik k takovému ohlášení,
Odpověď se schovávala v tajemstvích jeho bytí a znamení.
Seděl jsem při té otázce až do rána,
Hledal jsem smysl a význam, ale marně na tváři ,
Sotva slunce povstalo nad obzorem a osvětlilo svět,
Nedokázal jsem pochopit, jak toto záhadné gesto se snoubí s tou dobou